Bzenecký zámek Bzenecká lípa Zámecký park Zámecké sklepy Starý hrad Kaple sv. Floriána a Šebestiána Kostel sv. Jana Křtitele Židovský hřbitov Horní náměstí Váté písky – Moravská Sahara Žilkův dub Meandry Morava Baťův kanál
TAJEMSTVÍ MORAVSKÉ SAHARY
Severní část roviny Dolnomoravského úvalu pokrývá lesní masiv Doubravy. Rozkládá se od Hodonína k Bzenci. Je to pravý ráj houbařů, myslivců i milovníků přírody. Krajina ponořená do ticha je bohatá na zvěř i ptactvo. Mohutné stromy mají ve svých větvích důmyslně spletená hnízda čápů a volavek. Ve vzduchu poletují motýli, vážky a šídla, bzučí včely a čmeláci, nechybí ani jinde vzácné kudlanky a roháči. Vzácně, jen některé roky, lze slyšet i zpěv cikád, které zde mají horní hranici svého výskytu. Proto se ani nechce věřit, že ještě před 150 lety ji popsal E. Malota takto: Jemný žlutavý písek pokrývá celou krajinu. Písková poušť je bez minulosti, neboť to co je tu dnes, včera nebylo a zítra se promění vlnami písečných přesypů. O svůj život tu bojují trsy řídce vyrostlé travičky, ukrývající před nelítostným sluncem malou myšku, nebo ještěrku. Žhavý písek je neustále modelován větrem. Mírný vánek odnáší jemný písek a větrné víry ho ve vývrtkách zvedají vysoko do oblak. Vítr a vichřice dávají do pohybu obrovská mračna písku. Ta mizí v dálce, jako písečné duny, zasypávající nelítostně vše živé. Poutník se po několika metrech ztrácí v písečné vánici. Mizí v hnědavých oblacích prachu, který ho oslepuje a proniká oděvem až na tělo. Je vdechován nosem i ústy až do plic. Nutí ke kašli, nos svědí a oči pálí. Písek skřípe v zubech. Po překonání pouště se každý zbavuje písku hlubokým vydechováním a shání vodu, aby si vyčistil vyprahlá ústa a zbavil tělo písečného prachu. Písek a zase písek. Zanáší políčka s úrodou, zvedá sypkou ornici s osivem a nese ji do pouště. Poušť postupně rozšiřuje své panství i na zatím ještě obdělávaných polích Rohatce, Ratíškovic, Dubňan, Vacenovic, Vracova i Lužic. Jejich obyvatelé ze všech sil bojují o chléb vezdejší s přírodním živlem. Písek však neúprosně vítězí. Odborníci soudí, že není v lidských silách zabránit postupné přeměně okolí na písečnou poušť.
Tato poušť však našla přemožitele. Byl to lesní inspektor Jan Bedřich Bechtel. Pocházel z Porýní, kde se setkal s úspěšnými pokusy osazování písčin kanadskou borovicí. Tato dřevina se přizpůsobila četným lesním požárům. Její šišky získávají klíčivost až když projdou požárem. Mají tak šanci obsadit spáleniště jako první. Mladé stromky ve spálené pustině úspěšně rostou a nedávají šanci konkurenci. Bechtel vyzkoušel, že tato borovice má šanci zalesnit i Moravskou Saharu. Při rozumném lesním hospodaření pak může tento les vytvořit podmínky pro obnovu půdy a tak později umožnit opětné zalesnění bývalé Doubravy listnatými stromy. Tyto názory však nebyla tehdejší lesnické vědou uznávané. Lesní odborníci tvrdili, že s písčinami se nesmí hýbat, aby ještě více nevysychaly a mohly se zakořenit suchomilné traviny, které postupně, živené mlhou, mohou zpevnit písečné pláně. Tvrdili, že narušení krajiny výsadbou stromků, které se v písku stejně neujmou, vysychání pouště ještě urychlí.
Bechtel však byl svou myšlenkou úplně posedlý. Neúnavně pokračoval ve výsadbě na velké ploše pouště. Potřeboval proto obrovské množství sazenic. Po roce 1841 mu je mohla levně dovážet nově otevřená císařská Ferdinandova dráha. Za třicet let usilovné práce, v letech 1823 až 1853 tak zalesnil celé 4 tisíce hektarů pouště, od Bzence po Rohatec.
„Za zpěvu se rodí nový les.“ Tak tehdejší noviny popisovaly jeho práci. Pro nedostatek peněz zapojil do výsadby mládež. Hoši poponášeli napjatou šňůru, uzly na ní určovaly vzdálenost sazenic. Řady děvčat s motykami kopaly čtvercové jamky, další do nich sadily sazeničky, kořeny namáčely do jílovité kaše a zašlapávaly bosýma nohama. Jejich zpěv doprovázel výsadbu po celý den. Mezi sazenicemi borovic sadily brambory. Každá dívka měla svoje „bramborové pole“ a povinnost při okopávání udržovat také sazenice borovic. Když borovice vzrostly a nepotřebovaly okopávání, neměly brambory dostatek slunce a děvčata přešla na nové výsadby. Rozsáhlé písčiny se pozvolna začaly zelenat.
Bechtel se však nedožil úspěchu svého díla. Vzrostlý les si mohl pouze představit na svých zalesňovacích plánech. Nedožil se ani doby, kdy správnost jeho postupů uznala lesnická věda.
Jeho jméno by jistě upadlo v zapomenutí. Nestalo se tak zásluhou jednoho z hochů, kteří s výsadbou pomáhali, jménem Hrdlička. Ten se stal úspěšným lesníkem a nakonec lesním radou. Tento nadšenec Bechtlova velkolepého díla se rozhodl postavit mu pomník. Tento nevysoký kamenný obelisk stojí u bzeneckého Přívozu, aby „pokoření Moravské Sahary“ připomínal i budoucím generacím. Pomník byl odhalen 30. července 1906.
VÝZNAMNÉ BRODY DÁLKOVÝCH KOMUNIKACÍ…
V roce 1886 byl v okolí Hodonína objeven poklad 42 ks bronzových hřiven. O čtyři roky později další, který ohromil svou velikostí. Obsahoval přes 600 hřiven, vážících asi 150 kg. Je to největší kupecký depot v Evropě. Přesné místo nálezu není známo, ale bylo v oblasti Hodonína. Tento poklad tvoří jednu z dominant expozice bronzového věku ve Vídeňském Burgermuseu.
Doprovází ho ještě další dva depoty z Hodonínska. Poklad bronzových dýk a depot kovolijce. Ty byly nalezeny v roce 1900 při stavbě hájenky Zbrod. Kultovní zdobená bronzová sekera, považovaná za nejkrásnější toho druhu, depot železných seker a další unikátní nálezy potvrzují význam tohoto vodního přechodu Kyjovky. Procházela tu slavná kupecká cesta Via Magna. To byla dálková cesta, spojující západní Evropu s Byzancí. Dunaj překonávala u Tullnu a neprůchodný soutok Moravy s Dunajem obcházela až u Hodonína. Pokračovala dále k Trnavě, Novým Zámkům a Vácu na ohbí Dunaje. Při budování úložiště popílku na Zbrodě objevili největší známé sídliště Slovanů z doby Sámovy říše. Byl tam i nejstarší známý výrobní objekt Slovanů, produkující luxusní kostěné hřebeny.
Na opačném břehu Kyjovky, u Lužic, bylo při stavbě plynovodu nalezeno knížecí pohřebiště Langobardů, které datuje zlatá mince Justiniána (527–556). Brod Kyjovky je považován za nejlépe doložené místo této cesty. Od Zbrodu k moravnímu řečišti je vzdálenost asi 5 až 12 km. Tuto vzdálenost spolu s dvěma obtížnými brody nemohly překonat kupecké výpravy za jeden den a proto v meziříčí tábořily. Ocitly se tak v přírodní pasti. Komunita, která toto místo ovládla, jistě dobře profitovala výběrem cla i zajišťováním služeb. Slabě chráněné výpravy se staly jejich kořistí. V čase nebezpečí ukrývali kupci cenné zboží do země. Někdy se k němu již nevrátili.
Kde brodila dálková cesta moravní řečiště není známo. Jsou uvažovány Mikulčice, Hodonín, Bzenec i Strážnice, odkud podél toku Veličky vedla větev kupecké cesty k Pováží. Pokusili jsme se najít moravní brod metodou amatérské letecké archeologie. Moravní niva je široká 3 až 7 km. Protékaly jím čtyři řečiště. Hlavní tok, zvaný Tečelec, meandry Morávky, tok Salajky, která obtékala hodonínský vodní hrad a vodnaté Witržiny, která chránila vodní hrad Arpádovců v Holíči. Jeho maďarsky název vejvár (ujvár nový hrad) dal holíčanům osobní jméno Vejvara.
Moravní niva je dnes regulovaná, její tok vede většinou uměle prokopaným řečištěm. Je zde množství obdělávaných polí, jejichž porosty při správném stadiu zrání vykreslují po zemi ukryté objekty. Pozemní prohlídka míst, pak může odhalit funkci nalezených objektů a keramické střepy je mohou datovat. Získá se tak většina informací, které poskytuje nákladný výkop, aniž se objekty zničí.
Trasu starobylého moravního brodu jsme skutečně našli. Překonával moravní nivu na jejím nejužším místě, tam, kde se předhůří Bílých Karpat přibližuje u Skalice k protějšímu břehu u Rohatce na necelé 3 km. Přímková trasa, kolmá na moravní tok vede kolem kapličky s příznačným názvem Na hatích. Směřuje dále k nejvyššímu místu Dolnomoravského úvalu, vyvýšenině Náklo u Ratíškovic (265 m n/m). Brodily zde zřejmě kupecké výpravy i vojenské expedice od samých počátků doby železné až po závěr 13. století. V roce 2004 stavba silničního nadjezdu u Sudoměřic odkryla levobřežní tábořiště s množstvím ohnišť, pecí, chatek a dalších objektů. Datování archeologů brněnského Památkového ústavu potvrdilo, že bylo funkční od počátků doby železné až po 13. století. Při kopání tzv. Baťova kanálu zde bylo nalezeno slovanské valové opevnění (místo Babidol) mezi Petrovem a Sudoměřicemi. Leteckým snímkováním jsme našli podobné tábořiště, na druhém břehu Moravy, v Rohatci. Na lokalitě Kerchůvky jsou mimo keramických střepů četné železářské strusky.
NEOBVYKLE VELKÝ VÝROBNÍ AREÁL
Trasa brodu pokračuje směrem k Ratíškovicím. Podél ní jsme našli nezvykle velký výrobní areál. Počet objektů, které byly zachyceny leteckým snímkováním porostů dosahuje desítky tisíc. Četné železářské strusky, skleněné slitky, zbytky konstrukcí pecí, keramické střepy i celé nádoby dokládají široký výrobní sortiment.
Podle datování pomocí střepů, zde pracovali Keltové, Germáni i Slované. V roce 2005 byla zde amatérsky odkryta výrobna dřevního dehtu ze 12. století. Zbytky rudy ve struskách dokládají používání kvalitní železné rudy. Její ložiska jsou známa u Kyjova na vrcholu Babí lom. Slepence ždánicko-hustopečského souvrství tam obsahují konkrece sideritu (FeCO3), limonitu (Fe2O3 . n H2O) a hematitu (Fe2O3). Erozí rozrušené slepence byly splavovány a usazovaly se na dnech čtvrtohorních moří vídeňské pánve. Proto se zde nachází i v sedimentech sprašů, jílů, písků a štěrkopísků. Konkrece limonitu, lidově nazývané cicvárek tu kazily cihlářské hlíny. Bývaly i duté, (chřestivce, na Slovácku jim říkali „hrkávky“). Ve Vracovské cihelně měl limonit tvar trubiček. Horníci v lignitových slojích mu říkali železný okr. Tyto rudy mají podle analýz 33 až 71 % železa. Ruda vytvořila za tisíciletí podél toku Soboňského potoka „pláže“, pokryté valounky hematitu a krevele. Desetitisíce pecí zde za dlouhá staletí spotřebovaly obrovské množství dřevěného uhlí. To byl zřejmě počátek výrazného odlesnění krajiny a postupného vzniku písečné pouště Moravské Sahary.
I když po zániku Velké Moravy byla výroba ukončena, neúměrná těžba dřeva pokračovala dále. Obyvatelstvo totiž mělo starobylé právo na Doubravu potvrzované samotnými králi. Některé argumenty naznačují, že tradice těchto práv může sahat až k době Velké Moravy. Například právo hodonínských měšťanů zahrnovalo i osvobození od celních poplatků. To považoval historik Vojtíšek za jeden z argumentů proti pravosti zakládací hodonínské městské listiny, připisované královně Konstancii. Soudil, že takovou výsadu nemohla městu dát královna, bylo to výsostné právo krále. Osvobození od cel je však písemně doloženo pro obchodníky Velké Moravy. Zachovala se o tom písemná dohoda Svatopluka II. a bavorského krále Arnulfa, asi z roku 903, Celní tarif z Raffelstettenu: „A Slované z této země (kdysi) Gepidů, ať nejsou nuceni platit clo.“
Historikové soudí, že výrobu zbraní z kvalitního železa vyvinuli Keltové. V hliněných píckách tavili rudu s dřevěným uhlím za současného dmychání vzduchu. Dosahovali teplotu až 1100 st. C. Od Keltů tuto metodu převzali Germáni a od nich Slované. Staří hutníci a kováři dovedli oddělit kujné železo od uhlíkaté oceli. Rozžhavené pruty mnohokrát splétali, ohýbali a překládali, až dlouhodobým, opakovaným kováním získali produkt, který měl houževnatost železa a pružnost a ostří oceli. Meč prý se dal ohnout tak, že se špice dotkla jílce bez poškození. Na vyleštěných plochách těchto zbraní se objevují zvláštní vířivé kresby, typické pro „damascénskou“ ocel.
Slované měli pozoruhodné armády. Letopisec kláštera Fuldy píše k roku 884, jak „vévoda Svatopluk v tažení do Panonie vládl takovým množstvím, že na jednom místě bylo vidět jeho vojsko přecházet od svítání do západu slunce…“ Odhaduje se, že měl nejméně 50 tisíc mužů. Na výzbroj takových armád spotřebovali mnoho železa.
Události pátého a šestého století na našem území jsou historiky vysvětlovány rozporuplně. Etnické skupiny, jejichž migraci v průběhu bouřlivého „stěhování národů“ zaznamenali antičtí autoři vytvářely základ dnešních národů střední Evropy. Zprávy o Slovanech jsou velmi vzácné. Za nejstarší považují dějepisci spis gótského historika Jordanise, žijícího v Byzantské říši. V díle „O záležitostech a dějinách Gótů“ píše, že podél Tisy a Dunaje se usadil početný lid Vinidů. Ačkoliv jejich jména jsou odvozena od různých rodů a míst, nazývají se hlavně Slované a Antové. Sídlí v močálech a lesích místo ve městech. Proto se rok 533, jehož se nejspíše zpráva týká, považuje za první písemný doklad o Slovanech.
Nepřímé svědectví však přináší ještě starší písemná památka. V roce 448 římský císař Theodosius II. vyslal poselství ke dvoru vládce Hunů, Attily. Účastníkem byl i rétor Priscus, který cestu popsal. Uvádí: ve vsích nám bylo poskytováno jídlo. Místo obilí proso a místo vína medos, jak říkají domorodci. Tato zpráva je zřejmě nejstarší nepřímou písemnou památkou o Slovanech.
Když Atilla v roce 453 zemřel, vznikl boj mezi Góty a Gepidy u neznámé řeky Nedao. Roku 454 tu zvítězili Gepidi a poražení Gótové odešli do Itálíe. Kolem roku 495 až 509 se na Moravě objevil germánský kmen Langobardů, který přišel z dolního Polabí. Zmínka o obyvatelstvu, majícího v oblibě medovinu téměř století před příchodem Langobardů umožňuje podezření na to, že Slované sídlili na Moravě a Slovensku téměř celé století před nimi.
Dokonce se předpokládá jakési mocenské ústředí Slovanů, které dokázalo vyzbrojit a zformovat velmi dobře vycvičené oddíly, které budily velké obavy. Do bojů zasáhli v době, kdy Gepidové dobyli na východořímské říši Sirmium a císař Justinián (527-565) se proti nim spojil s Langobardy, které usadil roku 546 v Panonii. Gepidové na oplátku propustili přes své území armádu dobře vyzbrojených Slovanů, zřejmě několik desítek tisíc. Tato vojska konala výpady na Balkán od roku 548 do roku 551. V roce 550 vypravili Slované ještě další šestitisícový sbor, kterému velel Ildigus, žijící u Slovanů. Třeštík soudí, že „rozhodující není ani počet slovanských vojsk, ale jejich kvalita. Ve všech případech se totiž jednalo o velmi dobře organizovanou jízdu. Nebyly to nějaké pěší tlupy selských nájezdníků. Táhli po veřejných cestách, dobývali města.
Politicky byla tato akce řízena z jednoho ústředí, které vedlo jednání s Gepidy a italskými Góty. Jistě jím však nebyl nějaký samovládce, jakýsi Sámo před Sámem, ale spíše rada knížat, podobná té, která si pak zvolila Sáma. Protože vždy překračovali Dunaj u Sirmia, museli sídlit za územím Gepidů, blízko Langobardů. V úvahu připadá nejspíše Morava, nebo západní Slovensko, nejspíše obě tyto území zároveň.
L. E. Havlík upozorňuje, že by přitom nemělo být opomíjeno pohřebiště Langobardů u Lužic, kde bohaté nálezy šperků datuje zlatá mince Justiniána přesně k těmto událostem. V této souvislosti je nutné upozornit také na významné nálezy nobility z období nejstarších slovanských států. Zejména bohaté nálezy v Nechvalíně, dávané do souvislosti s těžbou železné rudy na vrcholu Babí lom. Slovanské valové opevnění Křivda u Vacenovic zase překvapilo bohatstvím železných předmětů.
Souvislost s bouřlivými procesy období stěhování národů má jistě také málo známý unikátní nález z Vacenovic. Při výkopu tam v prosinci roku 1954 našli ženskou kostru. Dělníci později vypověděli, že tam nacházeli více koster a různé nádoby, ale neinformovali o tom. Nález ohlásili proto, že lebka jim připadala zvláštní. Asi 20 až 25 letá žena subtilní postavy o výšce asi 154 cm, měla od dětství pomocí obinadla uměle prodlouženu lebku. Umělé prodloužení lebky bylo prováděno zejména u dcer panovníků. Byl to doklad porfyrogenese, zrození z královského lože. Oproti ostatním nálezům podobného prodloužení lebky u nás (Podbaba a Čelákovice), které byly germánské, je tato lebka výrazně mongoloidní. Lebka byla datována do doby stěhování národů. To znamená, že některý z významných vládců zde potvrdil spojenectví s Attilou, nebo avarským kaganem. Velký výrobní areál s významnou hutnickou produkcí, který vyráběl kvalitní zbraně Keltům, Germánům i Slovanům si zasluhuje archeologický průzkum, který by mohl přispět k poznání naší historie.